Po pozemkové reformě došlo v letech 1926 -1927 k částečnému rozparcelování dvora na Moravě, v Lužici, který byl původně majetkem  knížete Jana z Lichtensteina. Statek o výměře 102 ha půdy si od Státního pozemkového úřadu propachtovali bratři Gustav a František Frištenští a začali zde hospodařit. František měl na starosti praktickou stránku, Gustav finanční. Bratři nakoupili stovku kusů dobytka a zařídili chov, obstarali koně, zaseli a sklízeli úrodu.

   Bratři Frištenští nechali pro svoje pracovníky postavit několik dvojdomků. 4. září 1926 položili základní kámen České školy v Lužicích a za rok ji slavnostně otevřeli. Pomohli také vybudovat mateřskou školu i Českou školu v Babicích, pod jejich vedením byl nákladem 180.000 Kč postavem Národní dům v Babicích. Dodávali do českých škol v Lužici a ve Šternberku mléko na svačiny, dále potřeby pro vaření jídla (brambory, zeleninu, kroupy apod.)

   V 30. letech minulého století  dolehla hospodářská krize i na hospodářství bratrů Frištenských. Za války Hitler přiřadil naše pohraničí k Velkoněmecké říši, a obec Lužice obsadily jednotky německé armády. Gustav tam měl nejdříve zakázaný přístup, později tam mohl přes den dojíždět. František se s rodinou přesídlil do Bedihoště u Prostějova. Statek byl po válce úplně vydrancovaný, bez veškerého živého i mrtvého inventáře. Pole zarostlá plevelem, neosetá, traktory a jiné stroje odvlečené, žádný dobytek. Gustav nesložil ruky do klína, nelamentoval, s energií sobě vlastní se snažil hospodářství obnovit. U banky si vyřídil půjčky  a s novým společníkem, synovcem Antonínem Chládkem začali opět hospodařit. Avšak v roce 1949 museli celé hospodářství předat Státnímu statku Šternberk (v rámci znárodňování).  Takto bylo už podruhé násilně ukončeno hospodaření Gustava Frištenského za statku v Lužici.