Zápas je jedním z nejstarších druhů sportů a tělesných cvičení. Je to souboj člověka, který využívá výhradně svých přirozených zbraní, aby přemohl svého soupeře. O zápasu mluví historie všech národů. V šerém dávnověku byl člověk, pán tvorstva, odkázán v boji o svoje bytí pouze na svoji tělesnou sílu, kterou měl od přírody. Až zde sahají stopy dnes tak vyspělého zápasnického umění. Tehdy ovšem nebyla žádné pravidla  jako jsou dneska. V oněch prvních dobách byl zápas pouze projevem hrubé síly jeskynních mužů. Dnes nevítězí ten, kdo je fyzicky absolutně nejsilnější a váhově nejtěžší. Dnes rozhoduje v zápase technika, taktika, dech, vytrvalost, rychlost, pružnost a zručnost, které dávají možnost slabšímu, aby zvítězil v boji nad brutální silou. Je to soulad ducha a těla.

Dějiny řecko-římského zápasu

   Zápas (wrestling)  vznikl ve starověkém Řecku. Používal se k  trénování vojáků a také jako forma každodenního cvičení. Je to nejstarší zaznamenaný soutěživý sport, ve světových dějinách. Dnes existuje více než 1000 různých stylů zápasu. Unikátní místní formy zápasu se nacházejí v různých zemích po celém světě.

   Řekové vyobrazovali  zápas na mince i keramické předměty. Velké množství soch představuje různé zápasnické pozice. Většina kolonády v Palestru v Olympii - který ještě dnes stojí, je svědectvím o místě zápasnických soutěžích v rámci Antických olympijských her.

   Staří Řekové soustavně pěstovali zápas jako určitý druh zábavy a projev mužné síly. Zdokonalili ho, vynalezli chvaty a stanovili také první pravidla. Jejich zápasnická škola je dodnes základem pro všechny. V Řecku se zápasilo různým způsobem, jak ve stoji, tak i v lehu. Užívalo se i bolestivých prostředků, např. kroucení a mačkání prstů, údery, podrážení nohou atd.

    Ve starém Římě se pěstoval zápas v cirku. Měl podobu nezdravých výstřelků této doby. Provozovali jej placení gladiátoři, kteří nehleděli na tělesnou krásu, ale pěstovali jen objemná těla a hrubou sílu.

    Ve středověku byl zápas pojímán jako součást vojenské výchovy, hlavně u šlechty. O panu Lvu z Rožmitálu je známo, že se na svých cestách potýkal v zápase s cizími rytíři, Ze zachovaných spisů ze 14. století (německých) i s obrázky je zřejmo, že se i ve středověku pěstoval zápas. Byl to však zápas velmi hrubý, který byl spojen s kopanci, škrcením a podrážením nohou.

   Se vzkříšením staroklasické kultury (humanismem), byl vzkříšen i zápas. Ve Filanthropinech (výchovných ústavech 18. století) mu bylo vyčleněno čestné místo. Když pak snahy filantropistů vykvetly v moderní tělocvik, zápas v porovnání s ostatními odvětvími tělocviku zůstal pozadu. Pouze ve Švýcarsku se zápas ujal a tam se také vypěstovala zvláštní zápasnická škola, tzv. "švýcarský zápas" (Schwingen), který je všeobecně pěstován statným horským lidem a chráněn jako národní majetek, na nějž jsou Švýcaři velmi hrdi. Zápasy se konají v létě na volném prostranství při velkých lidových slavnostech, tak zvaných "Schwíngfest". K těmto slavnostem se scházejí obyvatelé z celého okolí a zápasí o mistrovství okrsků a kantonů.

    Francouzi pěstují zápas, tzv. řecko- římský, který je z chvatů pouze od pasu nahoru, bez zakročování nohou. Zdá se, že tento název není správný, jelikož Římané přijali zápas od Řeků a sami jej nevynalezli, řecká škola pak byla jiná, nežli jaké se atleti francouzští přidržují.

   O zápase mluví historie všech národů. Generace, které prožily počátky našeho sportu a sledovaly jeho vývoj, znaly až do roku 1893 zápas pouze jako vyumělkovaný, vypočítaný na zevnější efekt z různých zábavních podniků, cirků a podobně, beze všech přesných pravidel a vymezených řádů. V tomto roce francouzští sportovci stanovili přesná pravidla a zvláštní tréningový systém, který zakázal veškerou surovost. První mezinárodní zápas řecko-římského stylu jak ho známe dnes se konal v Paříži v listopadu roku 1898 na podnět časopisu "Journal des Sports" . Měl veliký úspěch a začal se šířit po celé Evropě.

   V Čechách se v atletických klubech kolem roku 1890 cvičilo s velkou oblibou s činkami. Průkopníky těžké atletiky se stávají J. Balej a Fridolín Hoyer; později se k nim přidružil Ant. Bína.

   Formy zápasu se utvářely a měnily podle mravů a vzdělaností národů, dále podle věku a nazírání na tělesná cvičení postupem doby. U všech druhů zápasu je však nejdůležitějším činitelem chvat, kterým se soupeř uchopí a švih, kterým se přivede z rovnováhy, hodí na zem a položí na lopatky. Osobní individualita, síla a postava jakož i základní postoj zápasníků jsou také důležitým činitelem. Chvaty, švihy a postoje byly ve všech dobách a při všech druzích zápasu usměrňovány pravidly. I pohled na vítězství nebo porážku byli často velmi odlišné.

Zápas jest ideální formou cvičení a rekreace.

  Prvotřídní zápasník musí míti rychlost sprintera, vytrvalost a bojovnost footballisty, tělesnou vyspělost plavce (tu má mít ostatně každý sportovec), pohotovost a rozhodnost boxera nebo šermíře atd., a musí všechny tyto vlastnosti v sobě spojovat, musí býti rychlý v rozhodování, musí míti dobrý postřeh, musí znáti rovnováhu, sílu a kondici svého soupeře.

   Zápas jako jeden z nejzajímavějších bojových sportů jest také strhující pro diváka. Jakožto tělovýchovný prostředek jest zápas vysoké hodnoty, každý sval v těle jest vyvinut v souladu a harmonii s druhými částmi těla. Těla moderních zápasníků mají klasické formy. Svaly hoření a spodní části těla jsou napínány stejnoměrně a z toho důvodu jest zápas ideálním cvičením. 

   Pro pěstování zápasu není zapotřebí nákladných zařízení a může jej proto snadno a skoro všude pěstovati každý mladý muž, ať student, řemeslník, čí úředník, po svém zaměstnání. V Německu a Spojených státech jest zápas zaveden jako povinné cvičení. Zápas jest také sportem, který lze pěstovati v pokročilém věku a jest mnoho zápasníků přes 50 a 60 let. Známý americký zápasník Burns zápasil ještě v 65 letech a Zbyszko Cyganiewísz dobyl mistrovství světa v 55 letech. Podobných případů bychom mohli uvésti celou řadu (náš Fryštenský). Každý je stár jenom tak, jak se sám cítí, a kdo cvičí, cítí se mladším.

   Zápas jest zajímavý, protože každá akce jest jiná a každá dvojice zápasí jinak, situace se střídají, v jednom okamžiku jest zápasník v útoku, v druhém v obraně.

   Zápas jest sporem bojovým, ale nikoliv brutálním. Takovým se může státi jenom tehdy, pakliže jej pěstují brutální lidé. Zápasníci nastupují k boji v nejlepším úmyslu položiti jeden druhého na lopatky, nikoliv však jej zraniti nebo mu způsobiti nějakou bolest. Zápas vychovává lidí odvážné, nebojácné a takové dnešní doba a národ potřebuje. V Americe jest zápas velice pěstován na školách středních i vysokých. Zápas je sportem celých mužů. Školy mají své turnaje, utkání ústavu a vysokoškolská mistrovství. Lékaři a učitelé tělocviku doporučují zápas jakožto výborný prostředek k výstavbě těla. Zápas otužuje a vychovává hochy v zdravé a celé muže.

   Deset minut zápasu jest lepší, nežli hodina monotonního cvičení rukou a nohou. Učte se zápasit pro zachování zdraví a sebedůvěry!
Zápas vede k lepšímu zdraví, větší síle a lepší mužnosti, pomáhá nám uchovati si svěží mysl a mladé tělo.

  Jaké jsou účinky zápasu se zřetelem na osobní individualitu?

Zápas je cvičeni, které:

1. napomáhá k všestrannému a poměrné rychlému vývoji těla a zanedbaných částí, k narovnání tělesných deformací, způsobených jednostrannou prací a podobně;
2. napomáhá k vývinu plochých prsou, skleslých ramen a vylezlých lopatek;
3. sílí břišní svalstvo a podporuje trávení;
4. podporuje vývin bočních svalů a všech zanedbaných svalů;
5. přímí páteř, sílí krční svalstvo (propadlý krk není hezký);
6. odpomáhá od topornosti, reumatíckých defektů a nepohyblivosti pravidelnou masáží a zvýšeným oběhem krve;
7. vyvíjí a sílí slabé plíce působením hlubokého dýchání;
8. odtučňuje tělo (zbavuje je přebytečného tuku) ;
9. pomáhá vyvíjeti a uchovati: mládí (svěžest), zdraví; vitalitu, energii, sílu, odolnost;
10. udržuje tělo pohotové pro denní práci, pro rodinu, stát a národ.

 Tento článek pochází z knihy Sport a tělovýchova v pohraničí, vydané jako almanach ve Vydavatelství Vojtěch Talík, Liberec 1946.

    Zápas řecko-římský a volný styl jsou rozšířeny ve všech kulturních státech. V Evropě převládá zápas řecko-římský, v ostatních světadílech volný styl. Světové oficiální soutěže se pořádají pod dohledem mezinárodní zápasnické federace (Internacional Amateur Wrestling Federatiori) každoročně. V každé tělesné třídě smí za každý stát startovat pouze jeden závodník, reprezentant dotyčné země, který byl určen národním svazem. Soutěže se konají odděleně ve volném slohu a v zápase řeckořímském. Zápasí se bud o titul mistra Evropy nebo mistra světa. Za světové mistrovství se považují soutěže na olympijských hrách. Největší oblibě a rozšíření se těší zápasnický sport v Evropě v severských státech.

   Přikládám ukázku plakátu (Mistrovství České republiky juniorů a žáků) , dopisní známku či malbu s vyobrazením řecko-římského zápasu